Gymnazisté v Sarajevu
Po stopách jednoho atentátu.
Na konci dubna vyrazila skupina chlapců a dívek z místního gymnázia do hlavního města Bosny a Hercegoviny Sarajeva, které si v letošním roce připomíná dvě výročí – 110 let uplynulo od atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, který se stal záminkou pro vypuknutí tzv. Velké války, a před 40 lety se v tomto městě konaly zimní olympijské hry.
Studenti si prošli všechna důležitá místa spojená s posledními hodinami života následníka a jeho manželky Žofie Chotkové – Hotel Bosna, v němž byli ubytováni, kasárna, kde manželé provedli krátkou inspekci, poštovní úřad, z něhož odeslali dojímavý telegram svým dětem, radnici, kde se konala oficiální setkání následnického páru s místní honorací, a samozřejmě i ono tragické místo, kde Gavrilo Princip dvěma výstřely ukončil jejich životy. Posléze se pak zastavili u kaple na hřbitově ve čtvrti Koševo, kde je pohřben nejenom atentátník sám, ale i další mladíci, kteří byli do celé akce zapojeni.
Při procházkách Sarajevem gymnazisté často naráželi na úžasná stavební díla, která vytvořil nebo na nichž se spolupodílel Čech Karel Pařík, který se na konci 19.století stal městským architektem a dal městu moderní tvář – je autorem více jak 70 monumentálních staveb, které Sarajevu, jež do té doby mělo hlavně orientální ráz, dodaly věhlas a proslavily ho ve světě. Tento v Čechách téměř neznámý velikán je zde i pohřben a vděční obyvatelé mu na náhrobek nechali vytesat slova „Čech rodem, Sarajevan volbou“.
Další věc, které nebylo možné si nevšimnout, byly stále živé připomínky občanské války v 90.letech minulého století a téměř čtyřletého obléhání Sarajeva Srby v letech 1992-1996, ať už to byly červenou barvou na chodnících vyznačená místa, kde někdo padl ranou ostřelovače, stále ještě kulkami a granáty poničené fasády některých domů, muzea připomínající toto kruté období ve městě nebo v jiných částech země (masakr v Srebrenici apod.), všudypřítomné pomníčky věnované dětem a mladým lidem, kteří zemřeli, když si venku hráli nebo vykonávali každodenní činnosti. Nejděsivěji působil hřbitov obětí na bývalém tréninkovém fotbalovém stadionu, který byl zvolen jako místo k ukládání usmrcených obyvatel, když kapacita původních pohřebišť přestala postačovat.
Poslední den studenti vyjeli lanovkou na horu Trebevič tyčící se do výšky 1629 metrů, odkud se jim naskytl úchvatný výhled na celé Sarajevo s jeho nejvýznamnějšími pamětihodnostmi a i na široké okolí. Smutným faktem však je, že tohoto místa Srbové při obléhání hojně využívali k dělostřelecké a kulometné palbě na město. Na Trebeviči také byla pro olympiádu vybudována řada sportovních zařízení, ale vše již zarostly stromy a keře, nicméně projít se stále ještě můžete po dráze pro závody saní a bobů.
Bylo zajímavé porovnávat staré a nové město, obě jeho podoby – orientální i středoevropskou, ochutnat před vašimi zraky připravovanou pljeskavici nebo čevapčiči, okusit pravou bosenskou kávu, nakupovat a smlouvat na tržnici, pozorovat prodejce a řemeslníky na Basčaršiji, zatancovat si tradiční lidový tanec „kolo“ s místními ženami (na parkovišti při cestě domů). Připočteme-li k tomu všemu ještě nádherné počasí, nemohla skvělé dojmy a zážitky pokazit ani zdlouhavá a úmorná jízda do České republiky.
Snad někdy na shledanou, Sarajevo.
